Letošní tábor rodičů a dětí v týpí patřil bezesporu mezi ty náročnější. Byl předznamenán velkými dešti a bouřkami. Když jsme nakládali věci na vlečku v Bítovánkách, s obavami jsme sledovali zamračenou oblohu a přáli si, aby ty temné mraky příliš neplakaly. Postavit se nám podařilo téměř za sucha. Na louce jsme zanechali hlídku a odjeli na tři dny zpět do civilizace. Ještě týž večer se nebe zavřelo a k zemi začaly padat provazy deště. V úterý spadlo nebe na zem docela. V Bítovánkách stálo vody po kolena a louka se stany se proměnila v mokřad. Tábor jsme zahájili s mírnými obavami. Každý další déšť nám přidával vrásky na čele.  Gumáky se stal nenahraditelné i v lese. Přestěhovali jsme tři týpí z nejhorších bažinek a řekli si, že nás to přeci nemůže rozhodit. Táborová hra nás vedla po stopách dračí pečetě. Pečetě, která by svému majiteli přinesla neomezenou moc. Přes řadu šifer a získaných indicií jsme se dostali až na samý konec cesty. Schránka uložení však byla prázdná. Dračí pečeť tak pro nás i nadále zůstala pouhou legendou. Les se pro nás stal útočištěm.  Odehráli jsme v něm většinu her a prožili mnohá dobrodružství.  Poskytl nám dostatek dřeva pro oheň na vaření i tepla do týpí.  Místo pro hernu a lanové prolézačky. Děti v něm našly tajná zákoutí v době osobního volna. Dny příjemné utíkají rychleji jak ty naplněné nudou a tak snad i pro to se všem zdálo letošní táboření krátké. Příště prý dvojnásob déle. Uvidíme. O tom však zase až napřesrok.

<< zpět